Jana Pyšková - Zahrada u vily Sněženka

 

Slovo autorky, zahradní architektky Jany Pyškové o projektu

Chtěli jsme na zahradě vytvořit iluzi kontinuity, pocit, že zahrada byla vždycky opečovávaná, ale přitom blízká přírodě. Záměr přišel v pravou chvíli – vnitřně jsem v té době cítila, že se mi začínají příčit desítky kilogramů a litrů chemikálií, pomocí nichž zakládáme a udržujeme „vymazlené“ zahrady. A tak jsme sice hodně zasahovali, ale zachránili jsme vše, co bylo na zahradě hodnotné. Jednou z rostlin, která se z původních porostů udržela, byla sněženka. Nejenom že dala jméno citlivě rekonstruované vilce, ale také určila barevné ladění zahrady. Trávníky byly založeny ze směsi pro xerotermní loučku, v dřevinném patře jsme domácí a ovocné dřeviny doplnili méně nápadnými zahradními druhy. Díky tomu jsme jen velmi málo měnili substráty, hnojí se zde především organicky, travnatý porost na stráni se seká postupně, díky čemuž se jednak snáze přesemeňují vítané druhy, jednak pomáháme přežít drobným organismům. Louka se seká jen dvakrát do roka, šišky z borovice jsou spíše pěknou dekorací, kterou není nutné zase tak často odstraňovat, kytky a keře si kvetou samy, jahody a ovoce zrají s minimem péče.

Když zahradu pohltí město

Čiší z ní harmonie časů, kdy bylo ještě daleko víc koní než automobilů. Je to ten romantismus, který je člověku milý, možná proto, že v té době nežil a vidí ji pouze skrze vytržené vzpomínky někoho jiného a ten zase skrze svou paměť uchovávající především to pozitivní. Dnes je celá oblast velkoměstem, jež tlačí na zahradu i dům ze všech stran a ony už jako by se tísnily v hustotě městské hmoty. Přesto je i v současnosti jejich poklid uhájen. 

Petr Mičola