Intermezzo o ranní mlze

Intermezzo znamená vložku, vsuvku, mezidobí, drobnou hudební skladbu, mezihru či příhodu nakrátko přerušující hlavní děj. V knize Zahrady a jejich příběhy jsou intermezza drobné literární útvary, básně v próze či lyrické fejetony. Je jich šest, stejně jako je šest kapitol o zahradách. Intermezza napsal Petr Mičola. Zde uvádíme první z nich, O ranní mlze.

Ráno sfouklo svíčku noci, plamínek se zatřepotal a proměnil v mlžný sloupeček dýmu. Den zabalený do závoje mlhy tak hustého, že z něj není pohled ven. Slunce, náměstí, ulice, modré nebe, všechno je za bílou stěnou. Jdu a vidím jen špičky svých bot, vidím betonovou dlažbu spící před výbuchem dne, ale nic víc. Nic vzdálenějšího se neobjevuje, všechno lze jen tušit, a tak si na ta místa věším vzpomínky, jak to bylo. Napravo okraj parku, nalevo dlouhá řada starých vilových domů kolem kamenné řeky ulice, mířící mírně dolů k vodám mlýnského potoka. Přede mnou se řadí domy, které mají temný kabát stínu vždy, když za nimi vychází slunce. Za mnou táhlá, zvlněná kontura panelového města a nahoře modrá. Chvějící se nejasná mlžná představa přeběhne před mými zraky.

Tak si to musím celé rozprostřít, rozestavět jako hračky na koberci vedle otomanu, když jsem byl malý. Malé věci, věcičky, hračky, které jsem si zvětšoval úhlem pohledu, skloněnou dětskou hlavou až skoro u koberce. Pak se to všechno zdálo skutečné. Velké auto tlačené mou rukou se smykem otáčelo na úzké cestě někde v italských Alpách. Nad ním letělo tryskové letadlo, které jsem lehce držel mezi palcem a ukazováčkem a vyluzoval u toho dětskými ústy hukot nadzvukového motoru. Moje fantazie vdechovala hře život.

Tyhle vzpomínky se nikdy neztratily z mé mysli, jsou tam někde hluboko ukryté, zaskládané velkým množstvím zážitků, převrstvené událostmi, slovy vyřčenými či slyšenými, obohacené obrázky z televize. Všechno se spojovalo: slovo ke slovu, obraz k obrazu a pocit k pocitu. A jak šel čas, stávala se z toho hmota, masivní hornina, sediment, který vytvořil mohutnou tektonickou desku nad mým dětstvím, jež se tím ztrácí. Je mnoho lidí, kteří své dětství už nikdy nenajdou. Jejich hornina je žulová, pevně sedící na dětském chmýří, jako vyříznutá vodním paprskem s takovou přesností, že kolem nepronikne nic ven ani dovnitř. 

Moje hornina je ale nekvalitní, nesoudržná, nepřesná, a tak mohu vstupovat prasklinami, protáhnout se skulinkou a znovu a znovu vidět tím pohledem nízko nad kobercem, kdy se maličké věci stávají velikými a představy skutečným životem.

K čemu je dobrá mlha? No přece k tomu, aby člověk lépe viděl sám do sebe, do své duše, do toho chrámu, kde je energie, která pohání naše lidství. Člověk je vír energie s obalem hmotného těla. Jen dokázat slyšet své vlastní vnitřní zvuky, dokázat přeložit to hučení, ty zvláštní šelesty v uších a nechat rozezvučet hlasy, které k nám promlouvají a říkají skutečná slova. Tak někdy promlouvá moje rozpraskaná, narušená dospělost a skrze ty praskliny vykvétají drobné skalničky vzpomínek a vedle zase měkké gejzíry, takové, jako když se ve škole na chodbě pilo z fontánkového pítka. Vytrysknutí živé vody toho neskutečně krásného a čistého dětství.

Napravo okraj parku, nalevo dlouhá řada starých vilových domů kolem kamenné řeky ulice, mířící mírně dolů k vodám mlýnského potoka. Přede mnou se řadí domy, které mají temný kabát stínu vždy, když za nimi vychází slunce. Za mnou táhlá, zvlněná kontura panelového sídliště a nahoře modrá. Všechno jsou to rozestavené hračky malého vesmírného dítěte, které si tady v souhvězdí Panny pod Mléčnou dráhou postavilo pokojíček, rozsvítilo hvězdu a vším zamíchalo do spirál pro čistou dětskou radost.