Intermezzo znamená vložku, vsuvku, mezidobí, drobnou hudební skladbu, mezihru či příhodu nakrátko přerušující hlavní děj. V knize Zahrady a jejich příběhy jsou intermezza drobné literární útvary, básně v próze či lyrické fejetony. Je jich šest, stejně jako je šest kapitol o zahradách. Intermezza napsal Petr Mičola. Zde uvádíme první z nich, O ranní mlze.
Ráno sfouklo svíčku noci, plamínek
se zatřepotal a proměnil v mlžný sloupeček dýmu. Den zabalený do závoje mlhy
tak hustého, že z něj není pohled ven. Slunce, náměstí, ulice, modré nebe,
všechno je za bílou stěnou. Jdu a vidím jen špičky svých bot, vidím betonovou
dlažbu spící před výbuchem dne, ale nic víc. Nic vzdálenějšího se neobjevuje,
všechno lze jen tušit, a tak si na ta místa věším vzpomínky, jak to bylo.
Napravo okraj parku, nalevo dlouhá řada starých vilových domů kolem kamenné
řeky ulice, mířící mírně dolů k vodám mlýnského potoka. Přede mnou se řadí
domy, které mají temný kabát stínu vždy, když za nimi vychází slunce. Za mnou
táhlá, zvlněná kontura panelového města a nahoře modrá. Chvějící se nejasná mlžná
představa přeběhne před mými zraky.
Tak si to musím celé rozprostřít,
rozestavět jako hračky na koberci vedle otomanu, když jsem byl malý. Malé věci,
věcičky, hračky, které jsem si zvětšoval úhlem pohledu, skloněnou dětskou
hlavou až skoro u koberce. Pak se to všechno zdálo skutečné. Velké auto tlačené
mou rukou se smykem otáčelo na úzké cestě někde v italských Alpách. Nad ním
letělo tryskové letadlo, které jsem lehce držel mezi palcem a ukazováčkem a
vyluzoval u toho dětskými ústy hukot nadzvukového motoru. Moje fantazie
vdechovala hře život.
Tyhle vzpomínky se nikdy neztratily
z mé mysli, jsou tam někde hluboko ukryté, zaskládané velkým množstvím zážitků,
převrstvené událostmi, slovy vyřčenými či slyšenými, obohacené obrázky z
televize. Všechno se spojovalo: slovo ke slovu, obraz k obrazu a pocit k
pocitu. A jak šel čas, stávala se z toho hmota, masivní hornina, sediment,
který vytvořil mohutnou tektonickou desku nad mým dětstvím, jež se tím ztrácí.
Je mnoho lidí, kteří své dětství už nikdy nenajdou. Jejich hornina je žulová,
pevně sedící na dětském chmýří, jako vyříznutá vodním paprskem s takovou
přesností, že kolem nepronikne nic ven ani dovnitř.
Moje hornina je ale nekvalitní,
nesoudržná, nepřesná, a tak mohu vstupovat prasklinami, protáhnout se skulinkou
a znovu a znovu vidět tím pohledem nízko nad kobercem, kdy se maličké věci
stávají velikými a představy skutečným životem.
K čemu je dobrá mlha? No přece k
tomu, aby člověk lépe viděl sám do sebe, do své duše, do toho chrámu, kde je
energie, která pohání naše lidství. Člověk je vír energie s obalem hmotného
těla. Jen dokázat slyšet své vlastní vnitřní zvuky, dokázat přeložit to hučení,
ty zvláštní šelesty v uších a nechat rozezvučet hlasy, které k nám promlouvají
a říkají skutečná slova. Tak někdy promlouvá moje rozpraskaná, narušená
dospělost a skrze ty praskliny vykvétají drobné skalničky vzpomínek a vedle
zase měkké gejzíry, takové, jako když se ve škole na chodbě pilo z fontánkového
pítka. Vytrysknutí živé vody toho neskutečně krásného a čistého dětství.
Napravo okraj parku, nalevo dlouhá
řada starých vilových domů kolem kamenné řeky ulice, mířící mírně dolů
k vodám mlýnského potoka. Přede mnou se řadí domy, které mají temný kabát
stínu vždy, když za nimi vychází slunce. Za mnou táhlá, zvlněná kontura
panelového sídliště a nahoře modrá. Všechno jsou to rozestavené hračky
malého vesmírného dítěte, které si tady v souhvězdí Panny pod Mléčnou dráhou
postavilo pokojíček, rozsvítilo hvězdu a vším zamíchalo do spirál pro čistou
dětskou radost.
Komentáře
Okomentovat