Zahrada u koupající se víly

Hra s prostorem

Autorka projektu: Ing. Jana Pyšková

Zhotovitel: PARK – sadovnické a krajinářské úpravy s. r. o.

Domy jsou vyhřadované jako ptáci na drátech vysokého napětí a zahrady jsou jako jejich ocásky, kterými vyvažují případné houpání. Takový poměr přiřkl architekt mezi zahradu a dům a jenom hloubka svahu mu zabránila, aby dům nebyl ještě delší. Domy navíc nejsou klasickou rovnou linií, jak to u řadové zástavby bývá, jsou postavené do mírného vypouklého oblouku. Když přicházíte k domu, trčí do výšky a ostatní domy ubíhají kamsi dozadu, což tvoří zvláštní perspektivu stavící do popředí dům, do kterého jdete na návštěvu. Stojíte před domem a váš pohled upoutají garážová vrata s malou předzahrádkou. Kousek trávníku, keře, mohutná popínavá růže. Maskovaný vstup do domu musíte najít vedle garážových vrat. Vejdete s trochu stísněným pocitem na schodiště, které vás vynese nahoru do patra, kde vstoupíte do úplně jiného světa. Přízemí domu leží na suterénu v hnízdě z kvetoucí růže. 

Je to překvapivé a vy máte pocit, že jste zrovna vylezli po provazovém žebříku do dětského domku v koruně stromu a je vám v tom úkrytu velmi příjemně. Minete kuchyň schovanou za zdí a stojíte u terasy, zabalené do růžových květů, s výhledem dolů na město. Jste v bezpečí a současně vidíte na ten mumraj dole. Tady ale ještě není zahrada a vám se už skoro zdá, že v těch výšinách ani nemůže žádná být, už tu prostě není místo, a dokonce byste se spokojili s terasou. Jenže už velkým oknem pokoje na druhé straně vidíte bujně rostoucí keře. Projdete pokojem a jste na dřevěné palubě v zahradě. Připadá vám to neuvěřitelné, první patro a tady je kvetoucí, hustá zahrada s trávníkem uprostřed, která působí jako zahrada na samotě, jen na jejím konci vykukuje další dům. 

Jste chráněni před okolním světem, pořád v koruně vašeho dětského stromu. Všude je ticho. Vlastně není ticho, je tu přece koupající se víla. 

Stojí v malém obdélníkovém bazénku a sama na sebe pouští pramen vody, který se o její vlasy tříští a vytváří zvuk vodní mlhy, dalšího chvilkového neposedného účesu. Bazén je vlastně práh, jejž musíte překročit, abyste se dostali dál mezi keře. Když je zahrada malinká a úzká s brankou na konci, obvykle se rostliny vysázejí kolem plotu a středem zahrady vede rovný chodník. Tady jej zahradní architektka jemně zvlnila, což vytvořilo základ pro krásně magické působení prostoru. Je neprůhledný, ale průchozí k malé brance na konci. Když přijdete doprostřed zahrady, nevidíte pořádně ani branku na konci, ani sezení u domu. Zůstanete osamocení jako někde v lese, v hustém porostu břízek a keřů, kde vždycky hledáte křemenáče. 

Tak malý prostor, pár desítek čtverečních metrů, a skoro byste tady mohli zabloudit. Po stranách jsou stromy, keře i dolní patro stínomilných trvalek. Trávník, po kterém jdete, vám připadá dlouhý, jako byste ušli kus cesty, na níž jste mohli obdivovat všechny barvy, tvary a vůně. Pokud chcete další překvapení, vyjděte z „lesíka“ a vraťte se k vodní ploše. Zjistíte, že její hloubka stačí i na koupání, nebo spíš pro klidné ponoření. V horkém dni se můžete uložit do vodní náruče víly, vzít si sklenku bílého vína a přemýšlet o relativitě času a prostoru. Jen zamaskované úzké schodiště po straně, ztrácející se kdesi dole v přítmí suterénu, vám připomene, že jste vysoko. Je to svět uzavřený do sebe a ten malinký kousek plochy, který pro zahradu zbyl po stavbě domu, poskytuje takový užitek, že vám jde hlava kolem. Podobně jako z dokonalého propojení domu a zahrady. Dům, který hýčká a žárlivě střeží svou zahradu před okolním světem.